Historie
Osídlení území, kde se nachází obec Cidlina, bylo ovlivněno tzv. Haberskou stezkou, která podle historiků spojovala Znojemsko s Polabím již v pravěkých dobách. Písemně je tato zemská stezka doložena od počátku 12. století a jeho koncem, tedy roku 1190, zmiňuje zakládací listina premonstrátského kláštera v Louce u Znojma skupinu vesnic, severozápadně od Moravských Budějovic, tedy v okolí dnešní Cidliny. Ji samotnou uvádí až počátkem 13. století další donace markraběte Vladislava Jindřicha, kdy se klášteru daruje mimo jiné 1 lán v Cidlině. To naznačuje, že vesnice vznikla pravděpodobně už před koncem 12. století.
Obec na počátku měla určitě méně jak deset usedlostí, situovaných kolem oválné návsi, podélně orientované korytem Cidlinského potoka. Jména jednotlivých hospodářů ze středověku neznáme. Ze záznamů v zemských deskách pouze vyplývá, že vlastníky zboží (většinou jen části pozemků nebo jednotlivých lánů) v Cidlině byli v roce 1348 Drslav z Lesonic a po něm Jimram z Jakubova, z rodu pánů z Perštejna, a že ve vesnici v té době bylo minimálně 9 lánů, tj. statků a tedy osedlých, chalupa a zmiňován je i dvůr. Dalšími majiteli vesnice nebo jejich dílů byli ve druhé polovině 14. století Mikuláš z Horek, dále psaný z Cidliny, Matěj a Jiřík Cvrčkové z Cidliny, Nikl z Cidliny a Vilém z Cidliny. Jednotlivé díly často mění majitele, dochází k prodejům (poplužní dvůr kupuje roku 1382 pán z Hradce), k dědickým převodům, k upisování věna a také k ručení majetkem. Koncem 14. století je část Cidliny také v rukou znojemských a brněnských židů Rajchlima, Lezi a Chablinuse, kteří ji později odstupují Jaroslavovi ze Šternberka. V polovině 15. století drželi větší či menší díly Cidliny Jan Kapřík z Lesonic, Pinta ze Rtišovic, Jakub Rudický, Jan z Oponěšic a Bohuš z Bolíkovic. Držitelkou významné části zboží byla mezi roky 1387 a 1446 i Kyzla z Cidliny, tedy žena – manželka hned několik spoluvlastníků. Dočasně pustou je uváděna Cidlina v roce 1468, snad v důsledku plenění vojsk Matyáše Korvína. V 16. století byli mezi dalšími majiteli jednotlivých dílů nebo i jediného člověka (rozuměno 1 osedlého) Adam z Hradce, Vilém Kuna z Kunštátu a jeho choť Anna z Bačkovic, Vilém Valecký z Mitrovic nebo Bohuš Hrubčický z Čechtína. V rozmezí let 1557-1596, za držení Hynka Brtnického z Valdštejna, Cidlina z neznámých příčin krátkodobě zpustla, ale už roku 1610 byla opět osazena.
V blízkém okolí Cidliny existovaly ve středověku ještě další vesnice, jako byly Příluky (doloženy už ve 12. století), svobodný dvůr či vesnice Dubec, Petrovice, Cidlinka a Blatná. Ves Dubec u Cidliny se připomíná roku 1464, kdy ji držel Mach z Cidliny a před ním zřejmě Jiřík z Cidliny. Roku 1520 je zde uváděno půl pustého dvora a zcela pustá je zapsána roku 1542. Zřejmě v tomto období zanikla i Cidlinka, která je v pramenech zmiňována hlavně koncem 15. a v 16. století.
Před třicetiletou válkou, tedy po znovu osazení vesnice, bylo v Cidlině 17 usedlostí, z čehož 11 jich zůstalo po této válce osazeno a jen 6 jich zpustlo. V této době bylo ve vsi ze starých usedlíků 8 celoláníků, 1 čtvrtláník, 2 domkáři a obecní kovárna. Jelikož tehdejší majitel vesnice Zdeněk z Roupova byl jako nekatolík nucen odejít ze země, kupuje roku 1629 Cidlinu, již jako součást lesonického panství, Adam Jiří Falkenheim z Glošku, který ji o 5 let později prodává dál Adamu Ladislavovi Věžníkovi. V následujícím období se Cidlina podruhé zmiňuje jako zpustlá, když k roku 1667 nebydlel v Cidlině, ale ani v Lesonicích a Babicích ani jeden člověk. Tato místa pomalu zarůstala lesem. Osídlena byla vesnice roku 1671 nebo 1672, kdy opět čítala 17 domů a měla podle úředních záznamů 60 obyvatel. Rozsáhlé, ovšem zadlužené, lesonické panství včetně Cidliny kupuje od Věžníků nejdříve roku 1680 Pavel hrabě Morzin, ale již k roku 1689 přechází do vlastnictví Karla Gottlieba svobodného pána z Aichbüchelu, nejvyššího číšníka a dvorního komorního rady. V následujícím období takřka 80-tileté vlády tohoto rodu došlo k pozvednutí panství po stránce hospodářské na stav před třicetiletou válkou. Prakticky tak mělo být v Cidlině osazeno všech 17 usedlostí (pozdější statky č. 2-10, 12, 14-16 a 20-23) a počet obyvatel se přehoupnul přes 100 osob. Roku 1740 zde táhlo pruské a saské vojsko, vybíralo výpalné a odvádělo dobytek. Po vymření rodu Aichbüchelů v mužské linii v roce 1770, zdědily panství tři dcery Karla Rudolfa, které prodaly roku 1771 lesonické panství i s Cidlinou Františku hraběti Nadasdymu, přísedícímu zemského práva moravského. Z jeho éry se dochovalo hned několik oficiálních písemných pramenů dávajících poměrně dobrý přehled o cidlinských hospodářích. Jsou to především nově založené pozemkové knihy, kde jsou zapsány změny majitelů jednotlivých domů, a dále kniha kupovních listů, stvrzující prodej jednotlivých usedlostí včetně pozemků a polí z roku 1770 cidlinským sedlákům hrabětem Nadasdym. Na základě těchto pramenů víme, že v Cidlině stálo 16 statků (č.p. 2-10,12,14-16,21-23) a do rustikálu se dále počítal i domek č. 11. Původně sedmnáctá usedlost (č.20) se změnila na hospodu, která byla roku 1774 hrabětem prodána Johannu Melkusovi, se vším co k ní náleží. Ve smlouvě jej zavazuje odebírat pivo a kořalku z Lesonického pivovaru za běžné ceny a napomíná jej, „že nebude je falšovat, čepovat bude do správných a šteplovaných nádob.“ Kromě č. 20 byly součástí dominikálu v Cidlině ještě dům č. 1, nedlouho předtím vybudovaná panská myslivna, a domy č. 13, 17 a 18. Mezi cidlinské hospodáře patřili kupříkladu 1772 kovář Johan Ropetz (č. 19), 1774 Johann Melkus (č. 20), půlláníci 1776 Bartolomeus Prath (č. 9), 1777 Thomas Hanak (č. 2), Mathias Kuba (č.8), Mathaus Raupetz (č.23), Jan Prath (č. 16), Waczlaw Kleczka (č.10), Joseph Hruby (č.22), Mathaus Kosmak (č.4), Bárta Burda (č.3), Mathias Czech (č.5), 1779 Mathous Cidlinsky (č.21), Jan Burda (č.15), Joseph Kosmak (č.14), 1785 Anton Pischa (č.7).
Podobu o konkrétní dispozici vesnice a poloze jednotlivých domů zachovalo několik mapových děl, která byla rovněž zpracována ve druhé polovině 18. století. Nejstarším je tzv. 1. vojenské mapování, zachycující jednotlivé usedlosti, polohu budov, ale i trasy cest a koryta potoků. Dalším dílem je pak tzv. Mapa pozemků z roku 1789, kde jsou zachyceny kromě obytných staveb i stavby hospodářské. Vedle toho přináší svědectví o trasování komunikací, dnes již zaniklém či výrazně změněném.
Velké množství robotních povinností, změny v daňovém zatížení, nadměrné užívaní tělesných trestů panskými správci, vedoucí v několika případech k úmrtí, jakož i neúroda (1770) spojená s hladomorem vyvolaly v sedmdesátých letech výbuch nespokojenosti poddaného venkovského obyvatelstva. Stížností poddaných lesonického panství se prý dokonce zabývala osobně císařovna Marie Teresie. Napjatá situace na lesonickém panství vyvrcholila roku 1775 selskou rebelií. Sedláci odmítli robotovat, dožadovali se údajně vydaného „zlatého“ patentu, kterým se ruší robota, a žádali vydat zabavené obecní truhlice. Vzpoura skončila střetnutím s povolaným vojskem na nádvoří zámku. Výsledkem bylo 6 mrtvých a 25 těžce raněných sedláků. Z cidlinských poddaných účastnících s tohoto srocení nebyl zabit nikdo, ale zraněn byl syn purkmistra Johana Práta.
V roce 1810 je panství, zahrnující Cidlinu, prodáno dalším majitelem Kryštofem svobodným pánem ze Stäckelbergu Terezii hraběnce z Trautmannsdorfu, která je sama v roce 1823 prodala Emílii hraběnce z Reichenbachu. V této době měla Cidlina 185 obyvatel. K roku 1834 měla ves již 36 domů a 273 obyvatel. Nárůst počtu domů byl způsoben rozšířením vesnice západním směrem o novou místní část, tzv. Chalupy. Název je odvozen od chalupnických domků, které zde vyrostly v rozmezí let 1782 – 1826. Jednalo se o č.p. 24, 25, 27, 29, 30 a 33. Mimo tuto ucelenou část pak přibily později domky 28, 31, 32 a 36. Na náklady obce byla zbudována i obecní pastouška (č.35).
V roce 1848 došlo ke zrušení poddanství a za náhradu (možnost trvalého výkupu) byla zrušena robota. Zřejmě naposledy tehdy svolávalo zvonění cidlinského „robotníčku“ k práci na panském. Zvonička s robotníčkem (zvonem), dochovaná na návsi do dnešních dnů, pak byla používána již jen ke zvonění na modlitby. Roku 1850 byla Cidlina správně přičleněna k obci Babice, stala se součástí politického okresu Znojmo a v oblasti soudní správy náležela pod pravomoc Okresního soudu v Moravských Budějovicích. K roku 1857 měla Cidlina 292 obyvatel, což lze považovat za jeden z demografických vrcholů zdejší populace. V dalších letech klesá tento počet na 276. K roku 1869 je to již jen 218 obyvatel při současném nárůstu počtu domů na 38. V roce1866 ovládli kraj „Prajzi“. Malý oddíl vojska protáhl Cidlinou v červenci, ale větší škody nenadělal. Opětovný nárůst populace je zaznamenán k roku 1880, kdy čítala počet 233 ve 40 domech. V roce 1870 došlo v Cidlině k největšímu požáru, když od severozápadní strany vyhořelo 6 domů. Tato pohroma postihla nejvíce usedlosti č. 14 a 15 a okolní domy. Všechny domy byly po požáru zase obnoveny. V roce 1880 došlo k poslední rodové změně majitelů lesonického panství, kdy bylo zapsáno na Pavlínu princeznu Löwenstein-Wertheim-Freudenberg. V době její vrchnostenské správy došlo k dalšímu rozvoji vesnice. Demograficky dosáhla svého vrcholu roku 1890, když měla 258 obyvatel. V letech 1895-1899 se budovala nová silnice na Želetavu. Ačkoli počet obyvatel pozvolna klesal, přibývalo cidlinských domů. Přímo v okruhu návsi vznikla oddělením před rokem 1890 nejdříve č. 41 a 42. V lokalitě na Blatném byla pod č. 43 zaregistrována vrchnostenská myslivna, postavená na místě dřívější hospodářské budovy a následně vybudována nová fořtovna (č. 44), čímž byla založena samostatná sídelní lokalita patřící do katastru obce Cidlina. Roku 1889 postihnuly obec další požáry. Nejprve vzplál oheň v Melkusově hospodě (č. 20) a posléze o měsíc později vyhořel nově postavený výměnek u č. 10. Cidlina je dnes tvořena třemi sídelními částmi. Ta poslední vznikla roku 1903, když nechala vrchnost vystavět hájovnu SZ nad Cidlinou v trati Brodek. Poslední předválečnou cidlinskou stavbou byla obecní budova nové školy (č.47), která byla postavena na východním okraji obce roku 1912.
Počátkem 20. století má Cidlina samozřejmě už vlastní samosprávu. Roku 1901 je doložen starostou obce Josef Klička a z roku 1905 se dochoval i zápis z usnesení obecního výboru. Před válkou měla obec Cidlina ve svém majetku 16,95 ha pozemků, převážně veřejné prostranství a cesty. Z celkové rozlohy katastru 875,9 ha činila zastavěná plocha 3,2 ha, zahrady 6,1 ha, louky 35,3 ha, lesní plochy 563,5 ha, pole 227,7 ha a pastviny 23 ha. Dle dobového svědectví měla stavení většinou štíty obrácené na náves nebo do uličky a oddělena od sebe byla dvory. Z vnějšího pohledu se dvory mezi domy uzavíraly zídkami, ve kterých byla dvířka a vrata vedoucí na dvůr. Stavení měla pod štítem obyčejně dvě okna a na dvůr okno z přední světnice. Všechna stavení byla přízemní, stavební materiál tvrdý, tedy kámen a cihly (používány ale i tzv. vepřovice), až na několik stodol a kůlen. Jako krytina byla většinou použita pálená nebo betonová taška. Jen málo obytných stavení bylo v této době stále ještě kryto došky. Roku 1907 byla v Cidlině dokončena technická úprava pozemků, kdy došlo ke scelení malých zemědělských parcel dlouhých až 3 km, širokých při této délce jen několik metrů, do větších a lépe obdělávatelných celků.
Významným mezníkem v dějinách obce byla bezpochyby 1. světová válka. Řada cidlinských občanů musela narukovat na frontu a hned devět z nich se již do rodné obce nikdy nevrátilo. V létě roku 1919 se konaly první volby do obecního zastupitelstva dle nového volebního řádu. V Cidlině bylo zaregistrováno 132 oprávněných voličů a sestavena jedna kandidátní listina. Starostou byl zvolen František Trojan. O rok později se volilo i do poslanecké sněmovny a senátu. V roce 1921 proběhlo sčítání lidu, Cidlina měla 225 obyvatelů, 98 mužů a 127 žen, a 47 čísel popisných. Roku 1929 se majitelem lesonického panství stává Udon, princ Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, který byl současně jeho posledním šlechtickým vlastníkem. Pozemkovou reformou, prováděnou na základě zákonů č. 329/1920 Sb. a 220/1922 Sb., byly upraveny velikosti šlechtických velkostatků a polní i lesní pozemky nad stanovené limity byly zestátněny. Půda pak byla Pozemkovým fondem přidělována mimo jiné i drobným zemědělcům. Roku 1932 bylo takto naloženo i s částí pozemků bývalého lesonického velkostatku. Stejného roku byla zahájena i elektrifikace obce, která byla dokončena následujícího roku. Ve stejném období byl zavezen horní rybníček a upravena na náves.
V roce 1935 došlo k požáru v domě č. 46. Tento požár se stal impulsem pro založení Sboru dobrovolných hasičů v Cidlině. Stalo se tak roku 1936 a o rok později bylo vybudováno v trati Drha skladiště hasičské výzbroje s klubovnou.
V období let 1939 – 1945 se do života cidlinských obyvatel znovu promítla válka. Tentokrát nerukovali „Cidliňáci“ přímo na frontové linie, ale někteří z nich byli nasazováni na tzv. nucené práce v Německu či Holandsku. Odtud se většinou vraceli až při osvobození tamějších krajů západními spojenci. Jan Dvořák, rodák z č. 13, v Německu roku 1942 zahynul. K osvobození Cidliny Rudou armádou došlo 8. 5. 1945. Vojska Malinovského armády se valila přes obec po několik dnů.
Mezi lety roky 1942 a 1951 došlo k rozšíření výstavby v posledně vzniklé lokalitě Na Brodku, která dostala název Samota.
Druhá polovina 20. století se podepsala do života vesnice několika způsoby. Jedním z nejvýraznějších byla změna způsobu hospodaření. Po staletí zažitý systém hospodaření na zhruba půllánových polnostech, náležejících k jednotlivým usedlostem, se po vytvoření JZD změnil na společné hospodaření na spojených lánech, které vznikly po provedení další technicko-hospodářské úpravy pozemků. V padesátých letech byl vybudován nový zemědělský areál na jižním okraji obce a hospodářství jednotlivých usedlostí a chalup se zredukovalo na menší záhumenky a zahrady. Zvýšil se počet obyvatel vesnice zaměstnaných mimo zemědělství, především jako dělníků různých továren, kam za prací denně dojížděli. Další změny nastaly v oblasti veřejné správy, kdy byla od konce války obec řízena prostřednictvím MNV. Jako samostatný subjekt vystupovala obec do roku 1980. V rozmezí let 1980 až 1994 byla správně začleněna pod MNV Lesonice a občané Cidliny participovali na správě své vesnice jako členové výboru. Od roku 1994 byl v Cidlině zřízen znovu obecní úřad a správa věcí veřejných se tak vrátila plně do rukou cidlinských občanů. Během druhé poloviny minulého století pokračoval úbytek počtu obyvatel. Zatímco na konci války, v roce 1946, měla Cidlina 196 obyvatel, o 10 let později to bylo 186. V sedmdesátých letech došlo k poklesu na 151 obyvatel, roku 1980 byl zaznamenán malý nárůst na 154, ale v roce 1990 to bylo opět již jen 127. Na konci tisíciletí měla obec 120 obyvatel a v roce 2009 poklesl jejich počet poprvé pod stovku.